Vlastní instrukce: nastavte AI jednou, platí pořád

Když AI pokaždé říkáte „stručněji“, „česky prosím“ nebo „bez toho úvodního odstavce“, řekněte jí to jednou provždy. Vlastní instrukce jsou pár vět uložených v nastavení, které se automaticky přidají ke každé nové konverzaci — model je vidí dřív, než napíšete první slovo.

Většina lidí je má buď prázdné, nebo vyplněné jednou větou typu „jsem manažer, odpovídej stručně“. Obojí je škoda, protože dobře napsané instrukce ušetří první dvě zprávy v každé konverzaci — a když jich denně otevřete deset, je to čtvrt hodiny denně a hlavně konec věčného opravování téhož. Rozdíl mezi větou a fungující sadou je v konkrétnosti: čím přesněji popíšete chování, tím spolehlivěji ho dostanete.

Tenhle návod vede od prázdného pole k sadě, kterou nebudete muset měsíce sahat. Projdete tím, co do instrukcí patří a co ne, kde je hranice mezi instrukcemi, Projektem a jednotlivým promptem, dostanete čtyři hotové sady k okopírování a naučíte se je otestovat a jednou za kvartál pročistit.

Vzorová situace

Projektový manažer Martin otevírá denně dvanáct až patnáct konverzací: k plánování, k mailům, k rychlým shrnutím, k přípravě na poradu. Skoro každá začne stejně. Model odpoví dlouhým odstavcem, začne větou „skvělá otázka“ a nabídne pět variant, ačkoli Martin chtěl doporučení. Martin dopíše „kratší, v bodech, bez úvodu“ a teprve třetí zpráva je ta, kterou použije. Dvě zbytečné zprávy krát čtrnáct konverzací je zhruba dvacet minut denně.

Po nastavení instrukcí se první odpověď trefí. Model ví, že Martin je projektový manažer ve stavební firmě, že chce odpovědi v bodech s doporučením na začátku, že nemá rád zdvořilostní vatu a že u výstupů mířících ke klientovi má označit místa, kde si není jistý. Za tři měsíce si instrukce dvakrát doplnil — o pravidlo „u odhadů času uveď, z čeho vycházíš“ a o „když ti chybí informace, zeptej se místo hádání“.

Rozdíl není v tom, že by AI najednou uměla víc. Je v tom, že Martin přestal každý den znovu vysvětlovat, kdo je a co chce.

Fáze 1: tři vrstvy kontextu a co kam patří

Nejčastější chyba není špatně napsaná instrukce, ale informace v nesprávné vrstvě. Kontext, se kterým model pracuje, má tři patra a každé má jinou životnost.

Vrstva 1: vlastní instrukce (platí vždy)

Trvalé nastavení účtu, které se přidá ke každé nové konverzaci bez ohledu na téma. Patří sem jen to, co platí pořád a napříč vším, co s AI děláte: kdo jste, jak chcete odpovědi formátované, jakým tónem, a co nikdy nedělat. Jsou to řádově desítky řádků, ne stránka.

Test, jestli něco do téhle vrstvy patří: platilo by to i pro konverzaci o úplně jiném tématu, než jakou vedete teď? Pokud si nejste jistí, nepatří to tam.

Vrstva 2: Projekt (platí pro jednu oblast)

Projekt je prostor s vlastními instrukcemi a s nahranými podklady, který platí jen pro konverzace vedené uvnitř něj. Sem patří všechno, co je specifické pro jednu oblast vaší práce: tón pro konkrétního klienta, struktura reportu, kterou chce vedení, ukázky vašich dřívějších textů, popis produktu, slovníček interních zkratek.

Rozdíl se dá shrnout jednou větou: vlastní instrukce popisují vás, Projekt popisuje jednu oblast vaší práce. Když do vlastních instrukcí napíšete „u klienta Beta piš formálně a vykej“, zaplatíte to tím, že model bude formální i v konverzaci o dovolené. Podrobněji projekty rozebírá tip projekty a trvalý kontext.

Instrukce Projektu si nechte napsat rovnou; jsou konkrétnější než ty osobní a hůř se vymýšlejí z hlavy:

Zakládám si projekt pro [oblast — např. komunikaci s klientem Beta /
měsíční reporty pro vedení / psaní produktových textů].

Co v téhle oblasti dělám: [dvě až tři věty].
Kdo je příjemcem výstupů: [kdo to čte a co s tím dělá].
Co se mi na dosavadních výstupech nelíbilo: [konkrétně].

Napiš instrukce tohoto projektu:
- pravidla o formátu a struktuře, která platí právě tady
- tón vůči tomuhle příjemci
- tři až pět věcí, které se v této oblasti nikdy nesmí stát
- jaké podklady si mám do projektu nahrát, aby ta pravidla
  nemusela být rozepsaná slovy

Do instrukcí nepiš nic, co platí pro moji práci obecně — to mám
ve vlastních instrukcích a nechci to duplikovat.
Drž se do 200 slov.

Poslední odstavec je podstatný: bez něj model zopakuje do projektu i vaše obecné preference a vy budete mít stejná pravidla na dvou místech, kde se časem rozejdou. Bod o podkladech využijte — ukázka dvou povedených výstupů nahradí půl stránky popisu stylu.

Vrstva 3: jednotlivý prompt (platí pro jeden úkol)

Sem patří všechno proměnlivé: samotné zadání, vstupní text, termín, adresát, cíl. A také jednorázové výjimky z vašich instrukcí — když máte v instrukcích „piš stručně“ a zrovna potřebujete dlouhý rozbor, řeknete to v promptu a instrukce ustoupí.

Osvědčené prompty patří do knihovny, ne do instrukcí; jak ji vést, popisuje tip knihovna promptů.

Prompt, který vrstvy rozdělí za vás

Když už máte instrukce delší, než by měly být, nechte si je roztřídit:

Tohle mám aktuálně napsané ve vlastních instrukcích:

[vlož celý text instrukcí]

Takhle vypadá moje práce s AI: [dvě až tři věty — na co ji používáš,
jaké oblasti, pro koho].

Roztřiď každou větu z instrukcí do tří skupin:
1. PATŘÍ DO INSTRUKCÍ — platí pro každou moji konverzaci bez ohledu
   na téma.
2. PATŘÍ DO PROJEKTU — týká se jen jedné oblasti; napiš, jakého
   projektu by mělo být součástí.
3. PATŘÍ DO PROMPTU — je to proměnlivý kontext nebo jednorázová věc.

U každé věty napiš do jedné věty, proč tam patří.
Na konci vrať zkrácenou verzi instrukcí, ve které zůstane jen skupina 1
— beze změn formulací, jen s vyhozeným zbytkem.

Vrátí roztříděné instrukce a výrazně kratší verzi. Poslední řádek je důležitý: bez něj model při „zkrácení“ věty přeformuluje po svém a ztratíte přesnost, kterou jste tam pracně dostali. Návrh na vyhození si projděte — občas označí za projektové i pravidlo, které máte skutečně napříč vším.

Fáze 2: co do instrukcí patří

Fungující sada má čtyři bloky. Držte je v tomhle pořadí, protože model čte odshora a to, co je vepředu, má větší váhu.

Kdo jste (role a kontext)

Dvě až čtyři věty: profese, obor, pro koho pracujete, co typicky řešíte a jaká je vaše úroveň znalostí. Účel není představit se, ale dát modelu měřítko — na jaké úrovni má vysvětlovat, jaké zkratky může používat bez rozepisování a co je ve vašem oboru samozřejmé.

Rozdíl je znát okamžitě. „Jsem manažer“ nedělá skoro nic. „Vedu tým osmi lidí ve stavební firmě, řeším rozpočty projektů, komunikaci s klienty a plánování kapacit; technickému detailu stavby rozumím, účetnictví ne“ mění odpovědi zásadně — model přestane vysvětlovat, co je harmonogram, a začne rozepisovat účetní pojmy. Práci s rolí v jednotlivých promptech rozvádí tip role a kontext.

Jak chcete odpovědi (formát)

Nejúčinnější blok a zároveň ten, který lidé píší nejobecněji. „Odpovídej stručně“ je slabá instrukce, protože stručnost si každý představuje jinak. Silná instrukce popisuje strukturu a rozsah v číslech: kolik odrážek, jak dlouhý odstavec, co má být první, kdy použít tabulku.

Konkrétní příklady, které fungují: „Odpověď začni doporučením nebo přímou odpovědí, teprve pak zdůvodnění.“ „Delší odpovědi členěné do bodů, maximálně sedm bodů.“ „Když porovnáváš víc možností, dej tabulku, ne odstavce.“ „Kód vždycky s krátkým komentářem, co dělá.“ „Nepiš shrnutí na konci, když je odpověď kratší než deset řádků.“

Jakým tónem (styl)

Popište tón vztahem, který znáte: „piš jako zkušený kolega, který nemá čas na zdvořilosti“, „mluv se mnou jako konzultant, který mi řekne i nepříjemné“. Doplňte jazyk a míru odbornosti — jestli chcete česky s anglickými odbornými termíny, nebo všechno počeštěné.

Sem patří i vztah k nesouhlasu. Modely mají sklon souhlasit a měkčit; když chcete oponenturu, musíte si o ni říct: „Když si myslíš, že se pletu, řekni to rovnou na začátku odpovědi, ne opatrně v poslední větě.“ Tohle jedno pravidlo změní užitečnost odpovědí víc než všechna formátování dohromady.

Co nikdy nedělat (zákazy)

Zákazy fungují nejlíp ze všech typů instrukcí, protože jsou jednoznačně kontrolovatelné. Vypište tři až šest věcí, které vás spolehlivě štvou: úvodní fráze typu „skvělá otázka“, emoji, nabízení dalších kroků na konci, omluvné formulace, opakování otázky před odpovědí, vysvětlování věcí, které jste nechtěli.

Do zákazů patří i jedno bezpečnostní pravidlo, které stojí za to mít v instrukcích napořád: „Když si nejsi jistý faktem, číslem nebo citací, napiš to explicitně místo odhadu.“ Modely si vymýšlejí věrohodně a tahle věta nezabrání všemu, ale zviditelní část toho, co byste jinak přehlédli. Systematické ověřování popisuje tip ověřování faktů s AI.

Kostra k vyplnění

KDO JSEM
[profese, obor, pro koho pracuji, co typicky řeším]
[čemu rozumím dobře a čemu ne — kde mi máš vysvětlovat víc]

JAK CHCI ODPOVĚDI
- [struktura: co má být první, kdy body, kdy tabulka]
- [rozsah: kolik bodů, jak dlouhý odstavec]
- [jazyk a odborné termíny]

TÓN
- [jak se mnou mluvit — vztah, ne přídavná jména]
- [jak se chovat, když se podle tebe pletu]

CO NIKDY NEDĚLEJ
- [tři až šest konkrétních zákazů]
- Když si nejsi jistý faktem, číslem nebo citací, napiš to
  místo odhadu.

KDYŽ TI CHYBÍ INFORMACE
- [zeptej se / udělej předpoklad a označ ho]

Poslední blok je ten, na který se nejvíc zapomíná, a přitom rozhoduje o kvalitě odpovědí u složitějších zadání. Bez něj model chybějící kontext doplní odhadem a vy se to dozvíte až z výsledku.

Fáze 3: co do instrukcí nepatří

Instrukce zestárnou hlavně tím, že do nich lidé dávají věci, které se mění. Pak přestanou platit, model podle nich pracuje dál a vy nechápete, proč jsou odpovědi mimo.

Proměnlivý kontext. Aktuální projekt, na kterém děláte, jméno klienta, se kterým teď jednáte, termín odevzdání, čísla za poslední kvartál. Všechno tohle je pravda dnes a lež za dva měsíce — a nejhorší je, že model o té změně neví a bude s tím počítat.

Citlivá data. Jména kolegů, klientů, zdravotní informace, finanční detaily, přihlašovací údaje. Instrukce se posílají s každou konverzací, takže co do nich dáte, opustí váš počítač i u nejbanálnějšího dotazu. Citlivé věci patří jen do placeného účtu se smluvní ochranou dat a i tam v anonymizované podobě.

Dlouhé podklady. Popis produktu na dvě stránky, firemní tone of voice, ceník, seznam interních zkratek. Nejde o to, že by to nefungovalo — jde o to, že to zabírá pozornost modelu v každé konverzaci, i když se ptáte na počasí. Podklady patří do znalostí Projektu.

Pravidla pro jednu oblast. „U reportů pro vedení dávej vždycky graf“ je pravidlo do Projektu, ne do instrukcí. Poznáte to podle podmínky na začátku: když instrukce začíná slovem „u“, „když“ nebo „pokud jde o“, skoro vždycky patří o vrstvu níž.

Protichůdná pravidla. „Piš stručně“ a zároveň „vždycky uveď všechny alternativy a zdůvodnění“ se navzájem ruší. Model si vybere podle situace a vy nebudete vědět proč. Když narazíte na spor, rozhodněte se pro jedno a to druhé si vyžádejte promptem, když ho zrovna potřebujete.

Věci, které nedokážete zkontrolovat. „Buď kreativní“, „mysli hlouběji“, „snaž se víc“ nedělají nic měřitelného. Nahraďte je popisem chování: místo „buď kreativní“ napište „nabídni i variantu, která je mimo obvyklý postup, a označ ji jako riskantní“.

Kontrolu si udělejte jedním průchodem:

Projdi tyhle moje vlastní instrukce:

[vlož instrukce]

Vypiš do tabulky každou větu, která má některý z těchto problémů:
nález | typ | čím to nahradit

Typy hledej tyhle:
- PROMĚNLIVÉ — informace, která za pár měsíců nebude platit
  (aktuální projekt, klient, termín, čísla)
- CITLIVÉ — jméno, kontakt, částka, cokoli osobního
- NEKONTROLOVATELNÉ — pokyn, u kterého nejde poznat, jestli
  byl dodržen
- PATŘÍ JINAM — pravidlo platné jen pro jednu oblast práce

Nic nepřepisuj mimo sloupec „čím to nahradit“. Když je věta v pořádku,
nevypisuj ji.

Sloupec s náhradou je to, kvůli čemu se prompt vyplatí — u nekontrolovatelných pokynů dostanete konkrétní formulaci místo mlhy. U citlivých nálezů se nespoléhejte jen na model: co je citlivé, víte nejlíp vy.

Fáze 4: hotové sady k okopírování

Následující čtyři sady jsou funkční základ, ne konečný tvar. Zkopírujte tu nejbližší, přepište první blok podle sebe a během měsíce doplňte to, co budete opravovat nejčastěji.

Manažer

KDO JSEM
Vedu tým [počet] lidí v [obor]. Řeším plánování, rozpočty,
komunikaci s klienty a rozhodnutí, která mají dopad na termíny.
Rozumím [oblasti, kde jsem doma]; k [oblast] mi vysvětluj víc.

JAK CHCI ODPOVĚDI
- Nejdřív doporučení nebo přímá odpověď, teprve pak zdůvodnění.
- Členěné do bodů, maximálně sedm bodů.
- Když porovnáváš možnosti, dej tabulku s kritérii, ne odstavce.
- U každého doporučení uveď jeden hlavní důvod a jedno hlavní riziko.
- Odhady času a nákladů vždycky s tím, z čeho vycházíš.

TÓN
- Mluv jako zkušený kolega, ne jako asistent. Žádné zdvořilostní úvody.
- Když si myslíš, že je můj záměr špatný, řekni to v první větě.
- Česky; odborné termíny nech anglicky, když je to v oboru běžné.

CO NIKDY NEDĚLEJ
- Nezačínej odpověď hodnocením mé otázky.
- Nenabízej na konci další kroky, o které jsem nežádal.
- Nepiš shrnutí u odpovědí kratších než deset řádků.
- Nepoužívej emoji.
- Když si nejsi jistý faktem nebo číslem, napiš to místo odhadu.

KDYŽ TI CHYBÍ INFORMACE
Zeptej se na jedinou nejdůležitější věc, která ti chybí, místo abys
psal odpověď s pěti předpoklady. U drobností si předpoklad udělej,
ale označ ho na začátku odpovědi.

Nejvíc práce v téhle sadě odvádí pravidlo o doporučení na prvním místě — bez něj dostanete rozbor, ze kterého si závěr musíte vytáhnout sami. Pravidlo o odhadech je tam jako pojistka: model odhady vyrábí ochotně a bez opory a věta „z čeho vycházíš“ je zviditelní.

Student

KDO JSEM
Studuji [obor] na [typ školy], jsem v [ročník]. Používám tě hlavně
k pochopení látky, přípravě na zkoušky a k práci s odbornými texty.

JAK CHCI ODPOVĚDI
- Vysvětluj od základu, ale bez zbytečného opakování toho,
  co jsem už napsal, že chápu.
- U nového pojmu: nejdřív definice jednou větou, pak příklad,
  pak časté nedorozumění.
- Odpovědi členěné, s tučnými pojmy.
- Když je látka postupová, dej ji jako kroky, ne jako souvislý text.

TÓN
- Piš jako doučující, který mě nešetří. Když odpovím špatně,
  řekni to rovnou a vysvětli proč.
- Neschvaluj moje formulace jen proto, že jsou moje.

CO NIKDY NEDĚLEJ
- Nepiš za mě celé úkoly, seminárky ani odpovědi k odevzdání.
  Když o to požádám, místo textu mi dej osnovu a otázky,
  které si mám zodpovědět sám.
- Nevymýšlej si citace, autory ani letopočty. Když si nejsi jistý,
  napiš to.
- Nepoužívej fráze typu „to je skvělá otázka“.

JAK MĚ UČIT
Po delším vysvětlení mi polož dvě až tři kontrolní otázky
a počkej na odpověď, než budeš pokračovat.

Blok „nepiš za mě úkoly“ tam je záměrně jako zákaz sobě samému — je to ochrana před tím, na co se nejsnáz sklouzne, a zároveň to z modelu udělá lepšího učitele. Poslední blok se osvědčuje víc, než by člověk čekal: aktivní vybavování je nejúčinnější způsob učení a tady si ho vynutíte automaticky.

Freelancer

KDO JSEM
Pracuji na volné noze jako [profese]. Mám [počet] aktivních klientů,
sám si řeším nabídky, fakturaci, komunikaci i vlastní marketing.
Čas je moje jediná surovina.

JAK CHCI ODPOVĚDI
- Krátce a použitelně. U textů rovnou hotový návrh, ne popis,
  jak bych ho měl napsat.
- U návrhů e-mailů a zpráv: jen samotný text, bez komentáře kolem.
- Když jde o rozhodnutí, dej dvě varianty a doporuč jednu.

TÓN
- Věcně, bez korporátních frází a bez superlativů.
- Klientská komunikace: zdvořile, ale bez podbízení a bez omlouvání se
  za věci, za které nemůžu.

CO NIKDY NEDĚLEJ
- Nepiš do klientských textů sliby, termíny ani ceny, které jsem
  neuvedl.
- Neposílej nic za mě a neoznačuj nic za hotové — návrh vždycky
  jen připrav, odesílám sám.
- Nepoužívej emoji v klientské komunikaci.
- Když si nejsi jistý faktem nebo číslem, napiš to místo odhadu.

KDYŽ TI CHYBÍ INFORMACE
U klientských textů se ptej, nedomýšlej si. U interních poznámek
si předpoklad udělej a označ ho hranatými závorkami.

Klíčové je pravidlo o slibech a cenách. Model má sklon doplnit do e-mailu vstřícnou větu typu „samozřejmě to stihneme do konce týdne“, kterou jste nikdy neřekli — a odesláním se z ní stane závazek. A platí zásada, která je nad všemi instrukcemi: AI navrhuje, člověk schvaluje. Odeslání, potvrzení objednávky nebo faktura zůstávají na vás.

Vývojář

KDO JSEM
Vyvíjím v [jazyky/stack]. Pracuji na [typ projektu].
Zkušenost: [junior / senior] — [čemu rozumím dobře, co je pro mě nové].

JAK CHCI ODPOVĚDI
- Nejdřív řešení, pak vysvětlení. Ne obráceně.
- Kód v celku, ne po útržcích, které musím skládat.
- U změn v existujícím kódu ukaž jen dotčené části a napiš,
  kam patří.
- Krátký komentář jen tam, kde není zřejmé PROČ; nekomentuj,
  co je z kódu vidět.
- Když existuje jednodušší řešení bez další závislosti, navrhni ho.

TÓN
- Přímo, technicky, bez opatrných formulací.
- Když je můj postup špatný, řekni to hned a napiš proč.

CO NIKDY NEDĚLEJ
- Nevymýšlej si funkce, parametry ani knihovny. Když si nejsi jistý,
  že API existuje v téhle podobě, napiš to.
- Neomlouvej se a nepiš, že jsi jazykový model.
- Nepřepisuj kód, o který jsem nežádal, a neměň styl formátování.
- Nenavrhuj příkazy, které mažou data nebo přepisují historii,
  bez výslovného upozornění, co udělají.

KDYŽ TI CHYBÍ INFORMACE
Zeptej se na verzi jazyka, frameworku nebo na strukturu projektu,
místo abys předpokládal. U drobností předpoklad napiš na začátek.

Zákaz vymýšlení API je tady nejdůležitější řádek: model si funkce a parametry doplňuje s naprostou jistotou a poznáte to až při spuštění. Pravidlo o mazání dat má stejnou logiku jako všude jinde na tomhle webu — destruktivní krok musí schválit člověk, který ví, co dělá. Pravidla, která se týkají konkrétního repozitáře nebo konvencí jednoho týmu, do osobních instrukcí nedávejte; patří k projektu, ne k vám.

Fáze 5: jak instrukce otestovat

Napsané instrukce nejsou fungující instrukce. Modely některá pravidla drží spolehlivě a jiná ignorují, a bez testu to nepoznáte — jen budete mít pocit, že to „nějak nefunguje“.

Test stejným zadáním

Nejjednodušší test trvá pět minut. Vezměte tři typická zadání ze své práce a pusťte je v nové konverzaci. Sledujte jedinou věc: kolik oprav jste museli dopsat. Nula až jedna znamená, že instrukce sedí. Tři a víc znamená, že to, co opravujete, v instrukcích chybí nebo je napsané tak vágně, že se to nedá dodržet.

Pak stejnou trojici pusťte za měsíc znovu. Když se opravy vrátí, něco se změnilo — buď se posunula vaše práce, nebo verze modelu.

Přesnější variantou je nechat odpověď zkontrolovat pravidlo po pravidle:

Tohle jsou moje vlastní instrukce:

[vlož instrukce]

Tohle je odpověď, kterou jsem dostal na zadání „[stručně zadání]“:

[vlož odpověď]

Projdi instrukce pravidlo po pravidle a u každého napiš:
DODRŽENO / PORUŠENO / NEUPLATNILO SE — a u porušených cituj
konkrétní místo v odpovědi, kde se to stalo.

Pak odpověz na dvě otázky:
1. Které pravidlo se v téhle odpovědi nedalo uplatnit, protože
   je formulované na jinou situaci, než jaká nastala?
2. Kdyby se mělo dodržet úplně všechno, odporovala by si nějaká
   dvě pravidla? Která?

Nehodnoť kvalitu odpovědi, jen shodu s instrukcemi.

Vrátí tabulku, ze které je poprvé vidět, která pravidla vlastně pracují. Typický nález: polovina pravidel má stav „neuplatnilo se“, protože jsou psaná na situace, které skoro nenastávají — a ta patří pryč nebo do Projektu. Poslední řádek je tam proto, aby se model nepustil do chválení výstupu místo kontroly.

Diagnostika: proč se pravidlo neplní

Když máte pocit, že model některé pravidlo ignoruje, zeptejte se přímo v konverzaci, kde se to děje:

Tohle mám ve vlastních instrukcích:

[vlož instrukce]

V týhle konverzaci jsi [popiš, co udělal jinak — např. napsal dlouhý
odstavec místo bodů, začal zdvořilostní frází].

Odpověz mi upřímně a bez omluv:
1. Které pravidlo z instrukcí se tímhle porušilo — cituj ho doslova.
2. Proč se to podle tebe stalo: je pravidlo nejednoznačné, odporuje
   jinému pravidlu, nebo mu odporovalo něco v mém zadání?
3. Jak by se to pravidlo dalo přepsat, aby bylo jednoznačně
   dodržitelné — napiš konkrétní náhradní formulaci.
4. Je v mých instrukcích ještě jiná dvojice pravidel, která si
   navzájem odporuje? Vypiš je.

Nepřepisuj celé instrukce, jen ta dotčená pravidla.

Bod 2 často odhalí spor, o kterém jste nevěděli — typicky „piš stručně“ versus „vždycky vysvětli, proč to doporučuješ“. Berte odpověď jako hypotézu, ne jako diagnózu: model neví, proč se rozhodl tak, jak se rozhodl, a jeho vysvětlení je rekonstrukce. Použitelný je hlavně bod 3, konkrétní přeformulování.

Sestavení instrukcí z toho, co opravujete

Nejlepší podklad pro instrukce nejsou vzory z internetu, ale vaše vlastní opravy. Posbírejte za týden všechny doplňující zprávy, kterými jste odpovědi upravovali, a nechte z nich udělat pravidla:

Tohle jsou opravy, které jsem za poslední týden musel psát
po odpovědích AI. Sesbíral jsem je z různých konverzací:

[vlož seznam — např. „kratší“, „bez úvodu“, „dej to do tabulky“,
„nechci varianty, chci doporučení“, „vysvětli mi to jednodušeji“]

Moje práce: [dvě věty o tom, co dělám a na co AI používám].

Udělej z toho vlastní instrukce:
1. Seskup opravy, které říkají totéž, a udělej z každé skupiny
   jedno pravidlo — konkrétní a kontrolovatelné, ne obecné.
2. Seřaď pravidla do bloků: kdo jsem, formát, tón, zákazy,
   co dělat při chybějící informaci.
3. Vyhoď to, co se objevilo jen jednou a nevypadá jako vzorec.
4. Označ pravidla, která spolu můžou kolidovat.
5. Drž se do 250 slov. Když se to nevejde, řekni, co jsi vyhodil
   a proč.

Piš pravidla v rozkazovacím způsobu, ne popisně.

Vrátí sadu, která je na rozdíl od šablon skutečně vaše. Limit slov v bodě 5 je tam schválně: instrukce mají tendenci narůst do stránky a dlouhá pravidla se plní hůř než krátká. Pátý bod si přečtěte pozorně — občas vyhodí pravidlo, které se objevilo jen jednou, ale bylo důležité.

Zkrácení, když je toho moc

Tohle jsou moje vlastní instrukce, které mi přerostly:

[vlož instrukce]

Zkrať je na polovinu podle těchhle priorit:
1. Zachovej všechny zákazy — ty fungují nejlíp.
2. Zachovej pravidla o formátu, která umím popsat čísly.
3. Vyhoď obecné fráze, které nejde zkontrolovat („buď užitečný“,
   „snaž se pochopit kontext“).
4. Slouč pravidla, která říkají totéž jinými slovy.
5. Popis mojí role zkrať na tři věty, ale nech v něm to,
   co ovlivňuje úroveň vysvětlování.

Formulace, které necháváš, neměň — jen vyhazuj a slučuj.
Na konci vypiš, co jsi vyhodil, ať si můžu ověřit, že mi to nechybí.

Poslední dva řádky jsou celý trik. Bez zákazu přeformulování dostanete elegantnější, ale slabší text; bez seznamu vyhozeného nepoznáte, že zmizelo pravidlo, které vás kdysi stálo tři pokusy vymyslet.

Fáze 6: údržba jednou za kvartál

Instrukce nejsou nastavení, je to živý dokument. Mění se vaše práce, mění se verze modelů — a pravidlo, které bylo před rokem nutné, může být dnes zbytečné, protože chování, proti kterému bylo namířené, se už neobjevuje.

Rutina zabere dvacet minut čtyřikrát do roka. Dejte si ji do kalendáře jako opakovanou událost, jinak ji neuděláte nikdy.

Projděte čtyři otázky. Co jsem za poslední kvartál opravoval nejčastěji? To patří dovnitř. Které pravidlo tam je, ale nevzpomínám si, kdy naposledy něco změnilo? To ven. Změnila se moje práce? Nová role, nový typ výstupů, nový obor znamená přepsat první blok. Nepřestěhovalo se něco do Projektu? Pravidla, která se týkají jedné oblasti, patří níž.

Tohle jsou moje vlastní instrukce, které používám [jak dlouho]:

[vlož instrukce]

Za poslední kvartál se v mojí práci změnilo tohle:
[co je nové — role, typ úkolů, nástroje, oblasti]

A tyhle věci jsem musel v odpovědích opakovaně opravovat:
[seznam oprav]

Udělej revizi:
1. Která pravidla už neodpovídají tomu, co dnes dělám.
2. Co mi v instrukcích chybí, když se podívám na moje opravy —
   navrhni konkrétní formulaci k doplnění.
3. Která pravidla jsou napsaná tak vágně, že se nedají dodržet,
   a jak je přepsat.
4. Co by mělo být spíš v Projektu než v instrukcích.
5. Vrať finální verzi instrukcí, ne delší než ta původní.

U bodu 5 zvýrazni, co se oproti mojí verzi změnilo.

Bod 5 s limitem délky je tam proto, že revize má instrukce udržovat v rovnováze, ne je nafukovat. Výsledek neukládejte naslepo — přečtěte změny a to, čemu nerozumíte, vyhoďte. Instrukce, kterým nerozumíte, jsou horší než žádné, protože nevíte, čím jsou odpovědi tvarované.

Ještě jedna věc do kalendáře: po větší aktualizaci modelu si pusťte testovací trojici znovu. Chování se s novými verzemi mění a část starých pravidel bývá zbytečná, protože model dělá správnou věc sám od sebe.

Nejčastější chyby

• Psát obecně. „Odpovídej stručně a kvalitně“ nedělá skoro nic. Konkrétní pravidlo („maximálně sedm bodů, doporučení jako první“) se dá dodržet i zkontrolovat.
• Dávat do instrukcí proměnlivý kontext. Aktuální projekt, klient, termín — za dva měsíce je to nepravda, se kterou model dál počítá a vy nevíte proč.
• Nafouknout instrukce do stránky. Čím delší sada, tím slabší jednotlivé pravidlo. Držte se zhruba dvou set až tří set slov a zbytek přesuňte do Projektu.
• Mít v instrukcích protichůdná pravidla. „Piš stručně“ a „vždycky uveď všechny alternativy“ se ruší; model si vybere a vy nebudete vědět, podle čeho.
• Napsat je jednou a nikdy se k nim nevrátit. Práce se mění a modely taky. Bez kvartální revize máte za rok sadu, která tvaruje odpovědi podle toho, kdo jste byli.
• Ukládat citlivé údaje. Instrukce odcházejí s každou konverzací, i s tou nejbanálnější. Jména klientů, čísla a osobní údaje do nich nepatří.

Nejlepší nástroje

• Vlastní instrukce v nastavení účtu (ChatGPT, Claude, Gemini) — jediné místo, které se aplikuje na každou novou konverzaci; sem patří role, formát, tón a zákazy.
• Projekty — druhá vrstva pro pravidla a podklady, které platí jen pro jednu oblast práce, klienta nebo typ výstupu.
• Knihovna promptů — třetí vrstva pro zadání, která se opakují; instrukce popisují vás, prompt popisuje úkol.
• Kalendář s opakovanou událostí — čtyřikrát ročně dvacet minut na revizi; bez připomínky se údržba neděje.
• Oddělené profily nebo účty pro práci a osobní věci — když se vaše dva světy hodně liší, je čistší mít dvě sady instrukcí než jednu kompromisní.

Co vám to přinese

• Čas: u člověka, který denně otevře deset a víc konverzací, odpadne odhadem deset až dvacet minut denně strávených opravováním první odpovědi.
• Peníze: kratší cesta k použitelnému výstupu znamená míň pokusů; u placených účtů se to projeví i na spotřebě limitů.
• Klid: nemusíte pokaždé znovu vysvětlovat, kdo jste a co chcete — a hlavně nemusíte číst odpovědi napsané stylem, který vám nesedí.
• Kvalita: pravidlo o nejistotě a o chybějících informacích zviditelní místa, kde by model jinak tiše hádal; to je rozdíl mezi odpovědí, které se dá věřit, a odpovědí, která jen dobře vypadá.

Pro tip

Pokročilý trik: napište si instrukce ve dvou vrstvách — pevné jádro a experimentální dodatek. Jádro je to, co se osvědčilo a nesaháte na to. Dodatek jsou dvě tři pravidla, která zrovna zkoušíte, oddělená čárou a označená datem. Když po měsíci zjistíte, že dodatek nic nezměnil, smažete ho beze studu; když funguje, přesunete ho do jádra. Bez tohohle oddělení instrukce jen narůstají a nikdo nikdy nic neškrtne.

A závěrečné pravidlo: instrukce mění formu odpovědi, ne odpovědnost za ni. Ať máte nastavení sebelepší, odeslání e-mailu, schválení nabídky, potvrzení platby i smazání čehokoli zůstává na člověku. Dobré instrukce vám ušetří první dvě zprávy — poslední klik si nechte pro sebe.